„Problém s těma žižkovskejma hospodama je ten, že jakmile si nějakou oblíbíš, tak seš ztracenej“ řekl Drsnej a popotáhnul z cigarety.

„To máš jako se všema věcma, který si voblíbíš, i když víš, že ti to nedělá dobře,“ podíval se na cigaretu.

„Rozumím, z nějakého důvodu se vám bez toho špatně spí, že. Bez té návštěvy myslím,“ přitakával Slušný a popíjel gin s tonikem.

„Hele, jakmile si někde připadáš dobře, že ty lidi rádi poslouchaj tvoje kecy a taky to světlo je dobrý a hází ti na ksicht trochu snesitelnější barvu, tak to je potom ono!“

„Ano, ano každý den tam sedí ti stejní lidé, a probírají stejná témata. Jako my tady.“

„Jo.“

„Můj poslední oblíbený bar se jmenoval U Charlese, bylo to tamhle nahoře v Bořivojce. Přesídlil jsem tam hned vod Sedmi vlků, kde jsem se pohádal s hostinským kvůli tomu, že neuměl čepovat pivo. Vždycky to vypadlo jak pěna z jarový vody. U Charlese to bylo jiný. Všude fajnový světýlka, hezký holky a barman, co ti namíchá drink, jakej si přeješ. A abys neodešel zas tak brzo, tak se s tebou bude bavit do rána klidně o krávovinách, když to tak řeknu. Jmenoval se Viktor a znal ho úplně každej na tom Žižkově. Takovej obrovskej zrzavej chlap z Moravy. A měl takhle dlouhý vousy a voblíkal se hrozně výstředně. Třeba na jeho červený kožený sako nejde zapomenout. A von byl hrozně chytrej, ale taky hodně nešťastnej. A to mu tenkrát nebylo ani pětatřicet. Hlavně bylo vtipný, že von byl vystudovanej katolickej farář.“

„Barman byl farář?“

„Jo, takže sem mu vlastně mohl říct úplně všechno a bylo to jak zpovědní tajemství.“

„A opravdu se mu lidé zpovídali?“

„Jo, všichni možný. Taky hodně cizinců, tam se ta jazyková bariéra úplně rozpadala. Ve tři ráno uměli Češi všechny světový jazyky a ty cizinci zas česky, protože tam za ně mluvil alkohol.“

„Nevím, proč to vlastně děláme.“

„Co děláme?“

„Proč ten alkohol za sebe necháváme mluvit.“

„Hele v dobrý míře je to dokonalý odbourávač všech bariér. Kdyby lidi uměli pít a pili by trochu a pořád, tak by ten svět byl o dost veselejší, že jo?“

„Jenže my všichni pijeme spíš tak nějak moc.“

„No to jo, my co jsme tam chodili taky. Kecali jsme kraviny, hlavně vo politice, umění, náboženství, lásce a sexu. A bylo jedno, jestli jsme se o tom bavili v partě s lidma, kterejm bylo dvacet, čtyřicet nebo sedmdesát.“

„Každý řeší to samé dokola.“

„Jo, přesně. Tyhle věci ležej na jazyku všem a chce se vo tom mluvit vždycky. No víte, ale to se vždycky pozná, kdo se chce jen vyžvanit a kdo si chce doopravdy popovídat. Jen ve finále je to vlastně úplně jedno, protože místo aby ty lidi žili a něco dělali, tak jen seděj a kouřej, chlastaj a žvaněj.“

„Vy si myslíte, že je to tedy zbytečné? Vždyť tu přece také vysedáváte.“

„Ne, já si náhodou myslím, že je to mimořádně užitečný, ale člověk u všeho potřebuje znát tu pravou míru.“

„V tom s vámi souhlasím. Pro mě je míra nejdůležitější věc na světě, najít balanc.“

„Protože ono sice zažiješ za jednu noc spoustu věcí a dozvíš se historky, který by ses jindy nedozvěděl, ale každýmu aspoň trochu rozumnýmu člověku musí dojít, že buď ten život budu sakra žít, nebo o něm budu žvanit, že jo.“

„Kdo by chtěl mluvit celý život v kuse, že.“

„Právě! A taky proto už nechodim tam, ale sem. Tady se totiž vždycky řešej jen právě ty mimořádný věci.“

„To máte pravdu. A já věřím, že by se mělo mluvit, jen když to má opravdu smysl.“

„No smysl, nesmysl. Takhle večír v baru, to je prosimvás úplně jiná forma komunikace, než kdekoliv jinde na světě. To není žádná nezdvořilost, ale ty lidi se prostě rovnou zeptaj, hele jak se jmenuješ a co máš za problém. Skoro jak u psychologa.“

„U psychologa jsem nikdy nebyl.“

„To nevadí, já taky ne. Ale byl tam jeden, co mi vo tom vyprávěl.“

„O návštěvě psychologa?“

„Jo a byl to hrozně nejšťastněj kluk. Umělec. Nejhorší jsou prostě umělci. To jsou chudáci ty lidi. Oni prostě žijou v kompletně jinym světě, ale kdyby v něm aspoň byli šťastný!“

„Nejsou?“

„Ne voni jsou strašně nešťastný a smutný lidi. Pořád jsem si řikal, prosimtě, pomoz mu trochu, tak třeba se zeptej, co ho trápí a tak a nějak to třeba pomůže.“

„Takže jste se napřímo zeptal?“

„ Jo, zeptal. Jednoho režiséra, co vystudoval FAMU. Jmenoval se Dan a byl hrozně tichej a pořád vypadal, že ho něco děsně sere nebo dokonce, že ho imrvére něco hrozně bolí. Von si povídal v pohodě, to zas jo, ale na něm bylo právě divný, že o sobě nikdy nic neřekl. Tak jsem se s nim skamarádil a docela dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se něco dozvěděl.“

„Na co jste přišel?“

„Nakonec vlastně na nic, ale zjistil jsem, že chce bejt nasranej. Von mi to nějak říkal, ale už si to ani moc nepamatuju, ale souviselo to nějak s inspirací a tvorbou. Jo, už vim! Říkal, že šťastný lidi dělaj pěkný věci, ale nikoho to nezajímá. Kdežto ty v depresích tvořej věci víc do hloubky, ale podle mě je to kravina.“

„Tak to je docela možné, vždyť umělci a kreativní lidé obecně mají často nějaké deprese. To je známá věc.“

„A právě tenhle Dan byl u psychologa nebo terapeuta a ten mu řekl, že jestli ví o tom, že může volný trávit čas taky jinak než po hospodách.

„To on nevěděl?“

„Asi ne, protože, párkrát k tomu psychologovi zašel a pak se už k Charlesovi nikdy nevrátil. Bylo to dost divný.“

„Tak snad se mu nic nestalo.“

„Né, to snad ne, spíš přestal chlastat a začal dělat reklamy.“

„A jak vlastně víte, že točí reklamy?“

„Ále, něco jsem zahlíd.“

„A není to škoda?“

„Kdo ví… Třeba je víc šťastnej.“

„Každej ať dělá, co potřebuje, jedině pak bude vopravdu šťastněj.“

„Myslím, že se mi to docela daří být šťastný.“

„Víte, vona v těch barech a putykách je někdy děsná moudrost a inspirace na dosah.“

„Tady je velmi inspirující prostředí.“

„To je jasný. No vždyť se na to podívejte, jak promyšleně zachraňujou ty žáby,“ ukazuje Drsnej na osazenstvo u vedlejšího stolu.

„Žáby jsou hodně nedoceněné, to jsem tedy rád, že se jim někdo věnuje.“

„No a taky kozy!“

„Jaké?“ Slušný se zarazil.

D „Různý. Malý, velký, bílý, hnědý, černý… To jste nevěděl, že se tu schází i Spolek přátel koz?“

S „Ne, ne, to je pro mě novinka, vždyť jsem tady poprvé. Ale nedivím se, opravdu tu ve vzduchu cítím takovou tvůrčí atmosféru. Kupříkladu víte, že tady Jaromír 99 s Jaroslavem Rudišem vymysleli Aloise Nebela?“

D „Tady? To jste někde četl? No ale mně se ten film teda moc nelíbil.“

S „Nejdřív byl přece komiks a ten je výborný.“

D „Aha, tak to potom jo.“

S „ No voni sem začali chodit nedávno. Chodili do Viktorky, ale začali tam hnusně vařit, tak choděj taky sem.“

„Kdo? Rudiš s Jaromírem?“

„Né, ty žabí vochránci.“

„Ale slyšel jsem, že tady se také nevaří moc dobře. A jak koukám do toho jídelního lístku – hekaná či kuřecí ňadra s nebem a hrabanoly to vám chutná?“

„Ani ne, ale tady to hospodskej i pani kuchařka bez nějakejch cavyků přiznaj, že to dělaj, jak to přijde.“

„Aha, jsou asi hodně upřímní. To jsem poznal hned, jak jsem vešel.“

„Jinde si hrajou kdoví na co, jídelníček plnej k prasknutí a nedá se to žrát.“

„Vobčas se tu sejdeme s takovou mojí partou a paní Zuzanka otevře dveře od kuchyně a my čekáme, až k nám přiletí vejce. To je taková místní specialita „házená vejce“. Jo a tudle večer jsme si zas mazali med kolem huby, to byl teda někoho úžasnej nápad.“

„To je opravdu zajímavé.“

„Přesně! To jinde určitě nedělaj a taky nemaj takovouhle nádhernou výzdobu a taky akvárko v baru.“

„Ano to jistě, nemají.“

„Hele a co vy tady vlastně děláte? Na jídlo jste asi nepřišel a ani se mi nezdáte, že byste chtěl vstoupit do nějakýho spolku tady. A muzikant asi taky nebudete, páč nemáte žádnej ten nástroj.“

„Abych se vám přiznal, poslali mě sem z vedlejší hospody. Poptal jsem se tam, jestli někdo neví, jak nejlépe pečovat o anglický trávník. Víte, já nejsem sice takový milovník přírody jako mnozí přítomní, ale opravdu rád bych dosáhl vysoké kvality trávníku.“

„Aha, no to je všecko pěkný, tráva je dobrá věc, ale proč vás poslali sakra sem?“

„Prý by tu měli být jistí pánové Jaroslav a Ladislav, kteří jsou dle slov toho, co mi je doporučil, na slovo vzatí odborníci na kropení.“

„Jaroslav a Ladislav? No ty asi neznám. Jo áááha, vy myslíte Járu s Láďou, tak ty tady zná každej, vo tom žádná, tak já bych vám je s dovolením představil, račte za mnou.“

„Děkuji, až po vás.“

(Láďa a Jára jsou opěrky na unavené hlavy štamgastů nad pánskými pisoáry v hospodě U vystřelenýho voka)