Jednou z experimentálních metod, která může být využita k otevření městského prostoru při urbánně antropologickém výzkumu, je situacionistická technika derivé. Tato metoda pohlíží na město jako na útvar s psychogeografickými obrysy, kterým procházejí neměnné proudy, dále v něm nachází pevné body a víry, jež silně odpuzují od vstupu do určitých zón nebo brání z jejich výstupu. 1

Derivé znamená „nechat se unášet“ — nechat se unášet městem, nechat na sebe město působit, poddat se mu jako chodec. Jedná se o techniku rychlého procházení různými prostředími a sledování psychogeografických efektů. Od procházky se liší tím, že na určitou dobu opustíme „svůj svět“, zapomeneme na vztahy, práci a naše zájmy a necháme se vést terénem, zlákat se k setkáním a zážitkům, které se v něm nabízejí. 2

V obou případech uvedených na začátku textu jsou pro metodu derivé důležité tři věci: pohyb v městském prostoru, opuštění běžných spotřebitelských návyků a především bezcílnost. V každodenním fungování děláme málo věcí bez zaměření na nějaký konkrétní cíl. Pokud se jdeme projít do města, je to například aktivita za účelem nákupu (jídla, šatstva, aj.). Hodnocení produktů odvádí naši pozornost od zkoumání okolí a omezuje náš pohled — sledujeme například pouze spodní části domů s prodejními výlohami a přestáváme vidět budovy jako celky, mentální obraz města v naší paměti poté zůstává velmi zúžený.

Ačkoliv se vycházka držela předem určeného plánu, metodu derivé jsem nevědomky využívala při průzkumu městského terénu, který jí předcházel, když jsem v této oblasti bydlela. Velmi přínosná byla také zkušební procházka s ostatními studentkami z naší pracovní skupiny, značně se lišila od chůze Libní ve větší skupině především proto, že jsme měly čas konverzovat s místními obyvateli.

V minulosti stála Libeň vždy na periferii a situovala se sem průmyslová výroba. Okrajovost byla pro tuto část příznačná i díky místnímu početnému židovskému obyvatelstvu, později se sem koncentrovala také romská menšina. Tato charakteristika Libně jako sociální periferie se promítla do organizace vycházky tak, že jsme snažili vyhnout hlavní ulici Zenklova a k průchodu mezi jednotlivými významnými body jsme používali málo frekventované cesty. Pochod začal na tramvajové zastávce Vosmíkových a první zastávkou byl výhled za hřbitovem, odtud bylo možné zpozorovat cíl naší cesty, procházka tak díky tomu získala cyklickou formu. Z ptačí perspektivy také bylo možné hodnotit vývoj nové zástavby v oblasti Libně a pražských Holešovic. Odtud jsme se přesunuli na hřbitov a dále prošli podchodem pod vlakovou tratí k bývalé budově Hitlerjugend. Následoval rychlý přesun do budovy secesního kostela, kde nás již trpělivě očekával kostelník. Poté jsme se s jistým časovým zpožděním dostali na tramvajovou křižovatku k židovské synagoze. Návštěvu tohoto neobyčejného prostoru jsme organizačně zajistili, avšak správce budovy v pátek odpoledne nebyl s to déle čekat.

Další zastávkou byla impozantní kulovitá stavba libeňského plynojemu, který jsme si přáli navštívit také zevnitř, ale zaměstnanec objektu nám vysvětlil, že uvnitř nalezneme pouze tmu, a proto nemá cenu se o to pokoušet. Šestým zastavením byla ulice Na Hrázi, která byla za minulého režimu srovnaná se zemí kvůli výstavbě autobusového nádraží a je úzce spojená s osobností Bohumila Hrabala. Část skupiny se šla podívat na kontroverzní umělecký počin, který v upomínku na českého spisovatele vytvořila akademická malířka Tatiana Svatošová.

Několik účastníků vycházky mezitím čekalo u základního kamene dosud nepostaveného centra Bohumila Hrabala, jiní využili zastavení k doplnění energie v supermarketu. Všichni jsme se znovu sešli před chátrající budovou kina Svět. Po krátkém čtení na hlučném prostranství Elsnicova náměstí, kterému již několik let hrozí revitalizace, jsme sestoupili o úroveň níž — pod most, kde žije bezdomovecká komunita. Původně jsme měli dohodnuté setkání s jedním sdílným místním obyvatelem, ale bohužel těsně před naším příchodem odešel. Ostatní bezdomovci nebyli příliš nakloněni rozhovoru se studenty, proto jsme prostor chvatně opustili.

Libeňská hospoda U Budyho, poslední zastávka na naší vycházce, je jedním z městských „vírů“, o kterých situacionisté hovoří v popisu metody derivé. Pokud člověk nezná do této hospody cestu, je jistým způsobem od místa odpuzován. Tomuto pohybu také napomáhá to, že zde chybí jakýkoliv poutač, které by přitáhl pozornost procházejícího. Pro první seznámení s prostorem je ve většině případů nutné, aby do něj byl nový návštěvník doveden jinou hospody znalou osobou. Po překonání prvního odporu se pak projeví opačná dostředivá síla, návštěvník je puzen k setrvání a opakovanému vyhledávání hospody.

Dravý vír může konečně být symbolem pro celou městskou čtvrť. Zánik a vznik se zde mísí v dynamickém tempu, nová výstavba kancelářských budov se zde provádí zdánlivě nesmyslně a nahodile, památkově chráněné budovy jsou rovnány se zemí jako v případě bývalé továrny Rustonka. Nechali jsme pohltit vířící Libní, abychom v závěru pátečního odpoledne z tohoto industriálního prostoru vypadli zpět do našich uspořádaných městských částí. Na cestě domů nás doprovázel zápach oblečení, které načichlo pro město netypickým kouřem při opékání vuřtů v hospodě u Budyho.