„Dnešní Praha je žalostný cvikýř mezi něčím, co již není, a něčím co ještě není. Není to velkoměsto, bůh chraň; je to jen veliké maloměsto, což je něco horšího než veliká ves. A místo, aby se všecka pozornost a všecko úsilí správy obracelo k zhygienisování toho vší romantickou i neromantickou špínou zamořeného předpeklí, v němž bydliti dnes je již skutečnou mukou, nemá celá řada lidí na práci nic, než zaneřáďovat město výpotky své obraznosti stejně lenošské jako tupoduché. […] Až bude Praha skutečným velkoměstem, budou všichni její obyvatelé bydlit za Prahou v přeširokém zeleném pásmu domků a vil a do toho, čemu se dnes říká Praha, budou jen dojíždět ráno za prací, neboť to všechno bude jediná kancelář, jediná úřadovna, jediný obchod, jediná banka. […] Okounění po ulicích a očumování po nich bude ten příští člověk pokládat přímo za ničení zdraví, s nímž bude spořit a které bude ze všech sil pěstovat ve svém zeleném stromovitém pásmu.“

F. X. Šalda: Mor pomníkový 1926

Liboc bývala na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století také jedním ze „zelených stromovitých pásem“, kde se stavěla letní sídla a honosné vily nejrůznějších významných osobností. Nové obyvatele lákala především svou polohou, neboť se nachází mezi oborou Hvězda a přírodní rezervací Divoká Šárka. Obě tyto lokality bývaly pro Pražany oblíbeným místem pořádání výletů, divadelních představení a dalších společenských událostí jako byla například Markytská slavnost konaná v oboře Hvězda. Liboc ztratila statut obce roku 1922, kdy byla na základě zákona 114/1920 Sb. sloučena s hlavním městem, což podléhalo plnění konceptu tzv. Velké Prahy. Toto období lze charakterizovat výstavbou kolonií rodinných domků a vil. Podoba bývalé obce Liboc se začala výrazně proměňovat po druhé světové válce. Přibyla řada ulic s nízkopodlažními domy a velké statky byly v 50. letech 20. století nahrazeny panelovými stavbami.Dnešní Liboc se dělí na Horní, která se nachází v těsné blízkosti okolí obory Hvězda a sídliště Petřiny, a na Dolní, jež se rozkládá v okolí Libockého rybníka. I přes neustálé zastavování zelených ploch rodinnými domky má Liboc stále podobu maloměsta. V ulicích, nebo spíšeuličkách moc lidí nepotkáte, neboť veškerý život se zde odehrává v rozsáhlých zahradách domů. Nakupovat Libočané chodí do obchodů na v současnosti revitalizovaném sídlišti Petřiny. V Liboci je stále zvláštní ticho a klid, které narušují jen zvuky z nedaleké stavby.

Na jednu stranu má člověk procházející se mezi starými a už polorozpadlými vilami pocit, jako by se tady zastavil čas. Na druhé straně mu ve výhledu na Divokou Šárku překáží jeřáby a uniformní novostavby, které upozorňují na proměnu okolí dané lokality. Největší dominantou oblasti je Kostel sv. Fabiána a Šebestiána, který byl založen již v roce 992 knížetem Boleslavem II. a dodnes místním obyvatelům slouží. Jeho věž vyčnívá nad místním rybníkem, u něhož pokaždé a v jakoukoli denní hodinu potkáte nějakého rybáře.

Pro mne je však jedním z nejzajímavějších i nejpodivnějších míst zároveň bývalý hřbitov se zarostlým křížem a Schubertova vila nacházející se v ulici Libocká číslo 9. Jedná se o významnou architektonickou památku, která vychází z tradice renesanční a antické architektury. Byla postavena na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století architektem Zdenkem Schubertem, který ji navrhl pro svého bratra advokáta Eduarda Schuberta. Ten zemřel již několik let po dokončení výstavby vily a od té doby se neustále střídali její majitelé, kteří se snažili pečovat o její prostory. Od května roku 1958 se Schubertova vila stala nemovitou kulturní památkou. Nynější majitel v 90. letech začal s rekonstrukcí věže, kterou ovšem nedokončil. Vstup do vily je dnes zazděný a kolem torza její zarostlé zahrady je obehnán pletivový plot. Druhá část zahrady je v současnosti pokryta štěrkem a slouží jako odkladiště nepotřebného stavebního materiálu a rovněž jako parkoviště pro návštěvníky Libocké studny, místní hospody, kde vám teplé jídlo uvaří i ve dvě hodiny ráno. Ohromná památkáři chráněná budova tak neustále chátrá, původní vybavení zmizelo neznámo kam, a vilu čeká patrně stejný osud jako spoustu jiných staveb nejenom v Praze, ale po celé republice. Libočtí a Petřínští obyvatelé mají ve svém okolí rozsáhlé plochy zeleně, poklidné ulice, upravené zahrádky, stanici metra, několikrát do roka zbytečně znovu a znovu upravované chodníky či přemalované silniční přechody, ale také mnoho starých zapomenutých vil, jež se žádných úprav v dohledné době nedočkají. Je dost pravděpodobné, že s jejich definitivním rozkladem zanikne také maloměstská atmosféra, jež byla pro tuto lokalitu typická a kterou si přes veškeré urbanistické změny stále částečně uchovává.

Zdroje

Knižní

  • VEVERKA, Přemysl a kol.: Slavné pražské vily. Praha: Foibos 2007, s.37–39. BRONCOVÁ, Dagmar a kol.: Kniha o Praze 6. Praha: Milpo 2004, 232 stran.

Internetové