Trasu jsme vedly ze zastávky Vosmíkových, kolem zahrádkářských kolonií k výhledu na Libeňský ostrov, zastavily jsme se v několika místních historických budovách, dále jsme pokračovaly kolem Thomayerových sadů k Rokytce a bývalému kinu Svět. Svou cestu jsme zakončily návštěvou Libeňského plynojemu a následně Libeňského ostrova a tamní občerstvovací stanice, Zahrádkářské kolonie č. 45, 46 s názvem „U Budyho“. Pozornost jsme přitom věnovaly polorozpadlým a většinou i polozapomenutým objektům stejně jako novostavbám, které staré budovy nahrazují.

Průzkumná cesta, která veřejné vycházce předcházela, nám umožnila proniknout hlouběji do libeňské historie a také se setkat s místními a nasát tak zdejší atmosféru. Během procházky jsme se stále pohybovaly na pomezí historie a současnosti. Takto rozpolceně totiž nyní celá Libeň působí. Jednak je zde stále plno historických budov, kdysi významných míst a zákoutí, ovšem těchto prostor během posledních deseti let ubývá a objevují se místo nich novostavby, dopravní uzle či nákupní centra.

Příkladem, který mluví za vše, je dům, ve kterém vyrůstal spisovatel Bohumil Hrabal, jedna z těch osobností, které Libeň proslavily. Byť se soustředil na všední maličkosti života spíše než na vznešené romantické prvky, poukazoval na rozestavěné ulice spíše než na funkčnost města a navštěvoval zapadlé putyky spíše než noblesní podniky, proslavil tuto čtvrť jako nikdo jiný. Libeň jakoby díky Hrabalovi ožila a získala barvu. Pokud se chceme držet fakt, můžeme si připomenout, že po něm byla pojmenována ulice, náměstí, nejedna restaurace, vinárna či hospoda a jeho obdivovatelé dodnes navštěvují místa, která ve svých povídkách popisoval. Dnes už ale nenajdeme výhled na zahrádkářskou kolonii z knihy Kluby poezie. 1 Soukromé pozemky, kde se dříve nacházely zahrádkářské kolonie, se rozprodaly a na jejich místě je dnes veřejný park. Namísto domu, kde Hrabal prožil část svého života, najdeme dnes betonové autobusové nádraží, pod nímž se nachází metro, a o pobytu slavného spisovatele v těchto místech svědčí pouze „Hrabalova zeď“, která je ze strany přilepena k nádraží. Místo romantického výhledu na Vltavu z cípu, kam nás dovede ulice Krejčího, se dnes můžeme pokochat výhledem na rozestavěné základy developerských projektů.

Oblast kolem Vltavy se totiž stala, podobně jako ve většině hlavních evropských měst, magnetem pro developerské firmy. Vzniknou zde v budoucnu kancelářské budovy nebo luxusní obytné domy. Tyto čtvrtě svým obyvatelům nabízejí spokojený rodinný život s možností každodenního joggingu, nákupními centry a obrovskou výhodu samozřejmě představuje výhled na nádherný romantický zákrut Vltavy, ovšem jen do té doby, než bude rovněž zastavěn. Developeři je budou propagovat jako místa více než vhodná pro výchovu dětí, ze kterých jejich obyvatelé nebudou vlastně muset ani odcházet, protože v tomto prostoru, či v blízkém okolí najdou vše, co mohou potřebovat. Takto je alespoň budoucí život kolem řeky prezentován a propagován všudypřítomnými reklamními plakáty a bannery, které upoutávají například sloganem: Šťastné místo pro život, nebo popiskem: Komplex domů tvoří soukromý prostor, který nabízí vše pro moderní způsob života.2

Tato situace se ovšem netýká pouze Libně, podobné developerské megaprojekty jsou naplánované i pro okolní čtvrtě, jako jsou Holešovice či Karlín, který se již od povodní v roce 2003 začal proměňovat v obchodní čtvrť.

Pro obyvatele takové plány znamenají stěhování, pro majitele pozemků výdělek. Přičemž to, co mají tyto oblasti společné, je fakt, že se zhruba ve druhé polovině 19. století staly průmyslovými centry, budovaly se zde továrny a haly strojírenských firem. Charakter těchto míst se tedy za posledních sto let ustavičně proměňoval a vypadá to, že se bude proměňovat i nadále. Jako kdyby Libeň a přiléhající čtvrtě stále hledaly svoji tvář. Dnes se tato místa transformují z továrenského prostředí na luxusní obytné prostory, kam se nastěhují příslušníci vyšších příjmových skupin, nebo v těchto místech jednoduše vzniknou další administrativní budovy.

V takovémto prostoru jsme vedly vycházku, která se tedy stala spíše nostalgickou vzpomínkou na časy, kdy Grabova vila3 sloužila jako továrna na voskovaná plátna a koberce – svého času největší v Rakousku-Uhersku. Tam, kde dnes stojí Sokolovna, bývalo dříve tržiště, kino Svět bylo po kolena zaplaveno dešťovou vodou a plynojem byl opěvovaným turistickým místem, kterému vzdávali holt jak spisovatelé, tak i umělci z dalších odvětví, například Vlasta Burian svou písní.4

Na kopečku v Libni vypíná se plynojem,
na dálku i zblízka činí úžasný dojem,
na kopečku vypíná se koule kulatá,
naproti má filiálku firma Hulata.

Chodíval tam každé ráno hladem puzený
oficiál Dunděra na maso uzený
a on se tam zakoukal do slečny Lidunky
a vona mu přidávala tlustý vod šunky.

Nakonec však tahle láska špatně dopadla,
vypučela, rozkvetla a zase uvadla,
oficiál Dunděra uprchl milence,
pojídá teď taliány vod konkurence.

Slečna Lída vzpomíná na jeho polibky,
když si dává registrovat návrh kolíbky,
stále brečí a naříká, chodí pokojem,
z téhle lásky zbyl kluk Jan a v Libni plynojem.

Ovšem jak to s těmito nostalgickými vzpomínkami je doopravdy? Vždyť za okupace sloužila Grabova vila jako sídlo německé Hitlerjugend, historka o zaplavení kina existuje pouze v Hrabalově povídce a ve skutečnosti k ní nikdy nedošlo a celý Palác Svět je dnes vlastnictvím italské firmy se sídlem na Bahamách, a objekt stále jen chátrá. Plynojem se zase pro mnohé stal symbolem celé Libně jakožto průmyslové čtvrti a i přesto, že již od poloviny čtyřicátých let nesloužil svému účelu, byl dlouhou dobu dominantou libeňského reliéfu. Dnes však bohužel není z majestátní Koule mnoho vidět, protože v jejím okolí byly vysázeny topoly, které měly objekt zneviditelnit pro vojenské potřeby.

A tak dnes máme tu úžasnou možnost spatřit budovu z 18. století hned vedle funkcionalistického autobusového nádraží, navštívit synagogu ležící na dohled od nočního baru a zabloudit podél luxusních obytných vil k legendární hospůdce, kde jakoby se zastavil čas. Pozorovat změny, které se s Libní odehrály, mohlo být pro starousedlíky jistě bolestivé, ale není to náhodou tak, že jakákoliv změna by působila nepatřičně? Obyvatelé jsou zkrátka zvyklí na svoji Libeň, ale to „svoji“ je nahlíženo pouze subjektivně, neboť pro současnou generaci bude nostalgickou vzpomínkou již opuštěný Palác Svět, stejně jako byl otevřený Palác Svět podobnou vzpomínkou pro její rodiče.

Každý si s sebou nosí svoje vlastní vzpomínky, svůj „útržek“ reality, ve které žije, ulic, po kterých každý den chodí, a budov, které přitom míjí. Přičemž každá změna tohoto statu quo je většinou vnímána negativně, protože neotřese jen vzpomínkami, ale jistotami, které si s nimi spojujeme.