Nejvíce fascinující místo celého semináře pro mne byla nouzová kolonie Slatiny. Osada, stará již bezmála jedno století, si i přes veškeré změny stále zachovává svůj osobitý ráz i autenticitu. Do centra Prahy je to odtud několik málo minut, nicméně člověk se tu cítí být na kilometry vzdálený městskému životu. Ruch velkoměsta dělí od tohoto odtrženého území, připomínajícího vesnici, pouze krátká blátivá cesta, ale stačí ji projít, prodrat se menším roštím a nalezneme nejdivnější kout Prahy.

Atmosféra bývalé dělnické kolonie je unikátní, obzvláště když si uvědomíme, že takových míst bylo v Praze desítky a pouze toto přežilo v takovém rozsahu a stavu dodnes. Přes veškeré změny jsou zde stále ještě domky, které nám přibližují podobu kolonie v době jejího vzniku. Jedinečnost místa bohužel narušuje neustálá hrozba zániku, jež však kolonii ohrožuje po celou dobu její existence. Dnes ovšem s každým okamžikem hrozí, že dojde k realizaci dlouho plánované výstavby moderní obytné čtvrti a kolonie tak definitivně zmizí.

Nouzové kolonie

Počátky nouzových kolonií musíme hledat v době založení Československa. Po první světové válce se Praha stává hlavním městem nové republiky, v němž vzniká mnoho nových úřadů, soustředí se do něj obchod i průmysl a dochází zde k mohutnému přílivu obyvatel. Především jde o dělníky a navrátilce z války, kteří přicházejí za prací. Velká část lidí nachází ubytování v domech s více bytovými jednotkami, které tehdy byly nejrozšířenějším způsobem bydlení mezi dělníky1. Kvůli nedostatku bytů však roste činže a chudší vrstva na vlastní ubytování nedosáhne. Lidé jsou tak nuceni přespávat, kde se dá, například v na noc odstavených nábytkových vozech. Případně si zřizují provizorní bydlení v jeskyních nebo ve vyhaslých pecích starých cihelen2.

Zlom nastává roku 1922, kdy Občanská záložna Vršovice začne na okraji obce pronajímat podmáčené a pro zástavbu nevhodné pozemky3. Pražané si na malých parcelách zřizují zahrádky, na nichž si ve stále nuzném poválečném období mohou přilepšit pěstováním vlastní zeleniny a ovoce. Jediné stavby povolené na těchto pozemcích jsou zahradní altány a boudy na nářadí, jichž brzy začnou užívat lidé bez domova k přespávání. Tento způsob nocování se k nelibosti radnice v oblasti rychle rozšíří a z budek a kůlniček se postupně stávají primitivní obydlí, v nichž se (většinou na rozměrech 3×3 m) tísní celé rodiny, mnohdy i s dalšími nocležníky.

Tak tedy vzniká první nouzová kolonie nazývaná V Zahrádkách, nebo také U Edenu dle blízkého zábavního parku. Kolonie se rozšiřuje do dalších samostatných částí (Na Slatinách, Pod Bohdalcem – též lidově jako Na Rafandě a) a nový způsob bydlení se rozrůstá také v ostatních městských čtvrtích (např. na Pankráci nebo na Žižkově). Navzdory rychlému nárůstu kolonií4 však zůstala tato podoba bydlení pouze okrajovou. Jak již bylo řečeno, většina tehdejšího dělnictva bydlela v činžovních či pavlačových domech, kde bytová kultura sice nebyla ideální, ale už jsme daleko od otřesných podmínek nouzového bydlení.

Domky, nebo spíše budky, jež si lidé v koloniích svépomocí stavěli, sestávaly často pouze z několika prken. Vnitřek obydlí byl polepený novinami, které zakrývaly mezery mezi prkny a bránily tak větru. Střechu povětšinou tvořil vlnitý plech a okna i dveře lidé posbírali na bouračkách v okolí. Šťastnější jedinci si dokázali na nádraží obstarat vyřazený vagón, ve kterém pak v kolonii bydleli. O podobách nouzového bydlení píše i Karel Čapek ve svém fejetonu Na Rafandě, uvedeným roku 1925 v Lidových novinách: „Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi; pak se staví buď rovnou na zemi nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže (ale nesmí to být moc silná paže), pobije se to prkny a je to; z jara to ještě moc nevadí, svítí-li slunce všemi spárami prken. Šťastný majitel sedí na střeše a pokrývá jí prkénky, domácí paní pověsí na okénko záclonu, a lidský pár bydlí za pár dní ve vlastním hnízdě.

Jsou na Rafandě příbytky ještě jednodušší: koupí se starý komediantský vůz, sundají se mu kola nebo se prostě zahrabou do hlíny, a domov je hotov. Je tam jeden takový vozík, bůhví čemu sloužil; je něco přes metr široký a asi půldruhého metru dlouhý; nahlédni dveřmi a vidíš nějaké kufry a bedničky a ženu, která se strojí; v tomto domku bydlí pět lidí, ačkoliv si nedovedeš představit, jak bys je tam vedle sebe složil. To už starý železniční vagón je jinačí dům; polovina oken se zabední, na ventilační komínky se přiklopí staré plechovky a „je tam dost teplo“. A je takový vůz drahý? „Je, muší za něj dát sedm set, ale zato se nemůže mezi prkny prostrčit ruka jako tamhle u těch!“ praví pyšná obyvatelka, ukazujíc hlavou na své tesařící sousedy.“5

Domky byly nelegální a město vytrvale hrozilo jejich zničením. Přesto se obyvatelé nenechali odradit. Stavbu prováděli jen v noci, kdy také vařili, aby nebyl vidět kouř, okna si zalepovali novinami, aby nebylo vidět světlo. Nicméně v roce 1930 radním došla trpělivost a nechali se zemí srovnat kolonii V Zahrádkách, na jejímž místě vyrostla čtvrť rodinných domků nazývaná jako Zahradní město Spořilov. Starost o vyhnané obyvatele byla však pro město přítěží, proto se takto radikální akce už neopakovaly a bořily se spíše jen jednotlivé domky, s jejichž „majiteli“ byly opakovaně problémy. Lidé totiž na nelegální domky neměli samozřejmě žádné právo, nemohli se v nich ani přihlásit k bydlišti a ve městě tak pobývali na černo.

Problém částečně vyřešila v roce 1924 vyhláška, která povolovala stavby nouzových obydlí, ale jen za určitých podmínek6. Radnice si uvědomovala potřebu pracovních sil k nové výstavbě města, dopravní infrastruktury a pro průmyslové odvětví. Stále se jednalo o boudy, kůlničky či primitivní zděné domky, ovšem jejich existence byla povolena jen na určitou dobu, většinou dvou let, po kterých jim buď byla lhůta na další dva roky prodloužena, nebo je lidé museli na výzvu úřadů odstranit. Pro město se nakonec staly kolonie velmi výhodnou oblastí – Praha začala rozšiřovat kolonie o nové pozemky, které pronajímala, ale sama do jejich údržby nemusela vkládat ani korunu. Pro obyvatele kolonií tak šlo o bydlení velmi nejisté, nicméně již nemuseli na území města pobývat nelegálně. Postupem času začalo město samo budovat nouzová obydlí, která nabízela větší komfort (zavedenou elektřinu, vodu a sociální zařízení uvnitř bytu), panoval v nich však přísný řád. Spousta obyvatel proto stále oceňovala bydlení, které si postavili vlastníma rukama. Měli ke svým domům i kolonii daleko bližší vztah a také v nich měli oproti městem zřizovaným domům větší svobodu, mohli si na pozemku pěstovat zeleninu, květiny, chovat drobnou zvěř a hlavně mohli přijímat podnájemníky.

Nouzová kolonie kriminální

Braní podnájemníků bylo velmi častým a oblíbeným způsobem přivýdělku. Skoro každý kolonista u sebe nechával někoho na přespání, ať už v obytné místnosti spolu s ostatními členy domácnosti, nebo ve sklepích, na půdách či v kůlničkách na svém pozemku. Podnájemníky byli většinou dělníci přijíždějící na krátkou dobu z jiných měst, příbuzní, ale často také prostitutky a další lidé živící se ne zcela legálním způsobem. Pro ně bylo takovéto ubytování obzvláště výhodné, jelikož zde nemuseli být přihlášeni k bydlišti a pro úřady nebylo jednoduché je vyhledat. Nicméně o jejich pobytu v koloniích se všeobecně vědělo, což jim nedělalo dobrou pověst. Lidé se periferiím vyhýbali a jejich obyvatel se stranili. Poctiví kolonisté se mnohdy proti pochybným živlům v oblasti ohrazovali, přesto byli jako členové nejnižší vrstvy také ostrakizováni okolní společností.

Špatná pověst periferie ovlivnila například i osud zábavního parku Eden, jenž se nacházel v bezprostřední blízkosti kolonií Pod Bohdalcem a Na Slatinách. Pražská obdoba vídeňského Prátru vznikla roku 1922 na tehdy vcelku vzdáleném předměstí. Navzdory obrovskému množství atraktivních atrakcí však lunapark nepřežil období hospodářské krize. Lidé se na odlehlé místo nehrnuli právě také z důvodu blízkosti nepopulárních kolonií. Avšak chudí kolonisté neměli na zábavu v parku finance, a tak postupně chátral, až po roce 1945 naprosto zanikl7.

Místo se jako centrum kriminálních živlů odráželo také v dobové literatuře i filmu. Karel Ladislav Kukla, autor mnoha brakových románů o pražské spodině, píše ve své knize Pražské bahno z 20. let například toto: „kráse našeho velkoměsta nepřidávají ani barákové kolonie, brlohy a podivné útulky nebydlících nešťastníků. Nic na světě není tak strašným semeništěm zkázy mravů i života, nic tak nešíří ohavnou bažinu Prahy jako příšerné poměry bytové krize. Z těch všech brlohů a bídy čiší kal a řine se bahno demoralizace, prostituce, zvrhlosti, zločinů, krádeží, loupeží i vražd, jež vrhají tisíce nešťastných obětí do pražských špitálů, blázinců, věznic, kriminálů i na stupeň popraviště.“8 Na motivy tohoto díla natočil v roce 1927 Miroslav Josef Krňanský němý film Bahno Prahy, jehož děj se ale odehrával na Starém městě a v okolí Karlova náměstí9. Z filmu se však zachoval jen fragment. Dalším spisovatelem, který využil špatné pověsti kolonií, byl František Langer. Drama Periférie z roku 1925 je zasazeno do prostředí nouzové kolonie a vypráví o mladé prostituce Anně a jejím příteli, který po návratu z vězení nedopatřením zabije Anina zákazníka.

Ve filmovém zpracování se kolonie jako prostředí pražské galerky objevuje například ve snímku Vladimíra Slavínského Falešná kočička (1937). Film je jakousi variací na známé drama Pygmalion Georga Bernarda Shawa. Bohatá dcera továrníka, Míla Janotová, je zamilovaná do mladého doktora Přelouče, jenž si však chce vzít pouze chudou negramotnou dívku, kterou si bude moci přetvořit k obrazu svému. Míla se proto vydá na pražskou periferii, aby se naučila výrazům a chování nejchudší vrstvy. Seznámí se zde s Vendelínem Pletichou (v podání Járy Kohouta), soukromým učitelem nářečí periferního, jenž ji seznámí s prostředím a mimo jiné ji obeznámí i s několika výrazy pro slovo krádež, které v zápětí i názorně předvede. Pleticha se mimo jiné zmiňuje o tom, jak spolupracuje s novináři a spisovateli, kteří by bez něj nevytvořili díla jako např. zde již zmíněné Pražské bahno10.

Společenský život v kolonii

Kvůli špatné pověsti nouzových osad nebyli jejich obyvatelé vítáni v okolních hostincích, obchodech ani školách. Kolonie se tak staly vlastním uzavřeným světem, ve kterém vznikal bohatý společenský život. Lidé zde měli obchod, hospody, zřizovali si ochotnické divadelní spolky či sportovní kluby.

Podle diplomové práce Jany Viktorínové Proměny pražské periferie: Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách měly Slatiny dokonce vlastní mlékárnu, pekárnu, řeznictví, trafiku, holiče, mandl, dva koloniály a čtyři hospody11.

Za zmínku v této souvislosti stojí vliv komunistické strany. Především v období hospodářské krize strana zacílila na nejchudší dělnickou vrstvu. V osadách organizovala stávky a protestní pochody. Zajistila však také materiální pomoc skrze organizaci Rudá pomoc nebo konzumní družstvo Včela. Při komunistické straně vzniklo v kolonii na Slatinách například i kulturní a agitační středisko, kde probíhaly přednášky, divadelní spolky, nebo sportovní družstvo Rudá hvězda12 (z mnohých spolků se však časem politický kontext vytratil). Komunisté měli v kolonii velkou podporu, proto se oblast řadila do tzv. „Rudého pásu“ kolem Prahy, kde měla strana nejsilnější základnu13. Tato situace se promítá i v tendenčním filmu Otakara Vávry Osvobození Prahy (1975), kde dělníci rozvážejí zbraně pro boj s Němci právě do nouzových kolonií. Natáčení těchto exteriérů probíhalo v kolonii Slatiny14.

Nejslavnějším filmem, který zaznamenává alespoň částečně obraz kolonie, je však Svěrákova Obecná škola (1991). Budova školy, již hlavní hrdina navštěvuje, se nachází v těsné blízkosti kolonie Na Slatinách, vznikla pravděpodobně již ve 30. letech a do 5. třídy ji navštěvovaly děti ze Slatin, Rafandy, ale i děti z okolních ulic mimo kolonii15. Proslulý učitel Hnízdo v jedné scéně poznamenává: „Na tuto školu dávají učitele za trest. Do vašeho rajónu, jak mi bylo řečeno, se před válkou odvažovali policisté pouze na koních a vždy ve dvou!“16 Touto větou opět připomíná neslavnou pověst kolonií. Ve filmu můžeme vidět i několik záběrů přímo z nouzové osady, kde bydlel Edův spolužák Tonda. Budova školy stojí dodnes, bohužel již ve velmi špatném stavu.

Dnešní podoba kolonií

Prvorepubliková podoba kolonií se udržela až do konce druhé světové války. Po zavedení nové sociální politiky na sklonku 50. let se situace dělníků zlepšuje a dochází k postupnému odlivu obyvatel. Lidem jsou nabízeny moderní byty na okolních sídlištích, kam odcházejí především mladé rodiny. Získání nového bydlení je často podmíněno zbouráním toho starého17, a kolonie se zmenšují nebo úplně zanikají. Ti, kdo zůstávají, si své domky postupně vylepšují, z některých se stávají i standardní rodinné domy.

Jak již bylo zmíněno, největší a nejzachovalejší kolonií, která ještě dnes připomíná ráz původní osady, jsou Slatiny. Podle výzkumu Jany Viktorínové v současné době nalezneme na území kolonie mezi starousedlíky generaci potomků zakladatelů nouzových obydlí18. Ti strávili v kolonii většinou celý život, a nyní žijí v již upravených, standardních domcích. Případně se sem na stáří vrací i lidé, kteří v 50.-70. letech odešli, někteří tu však pobývají jen přes léto. Tito obyvatelé mají ke kolonii obvykle velmi silný vztah, jak dokazuje i dojemná píseň Nouzová kolonie od písničkáře Jaroslava Řehoře, který v kolonii vyrostl19.

Na území vznikla také spousta zahrádek a rekreačních chatek, jež si zde pořizovali lidé v 60. letech na uvolněných parcelách20. Mnoho pozemků je však v současné době opuštěných, čehož využívají lidé bez domova. Ilegálních obyvatel kolonie narůstá, většina starousedlíků je vnímá negativně a vyhýbá se jim. Bezdomovcům, kteří v oblasti už pobývají delší dobu a jsou mezi lidmi známí, naopak ale obyvatelé kolonie pomáhají21. Dobré sousedské vztahy, běžné v období vzniku osad, tak zde očividně přetrvávají dodnes.

Územní plán Prahy 10 však dlouhodobě počítá na území Slatin a Bohdalce s novou zástavbou a začleněním plochy do struktury města, včetně nové dopravní infrastruktury22. V loňském roce byla vypracována nová urbanistická studie Slatin a je jen otázkou času, než unikátní připomínka nouzového bydlení zanikne.


Použité zdroje

Seznam literatury

  • AUGUSTA, Pavel (ed.), Kniha o Praze 10. Praha: MILPO 1997, s. 95, 97.
  • HOLUBEC, Stanislav, Lidé periferie – Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. Plzeň: Západočeská univerzita 2009, s. 131-139.
  • KLÍMOVÁ, Dagmar, Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848-1939. Praha: Academia 1981, s. 154.
  • LANGER, František, Periférie. Praha: Artur 2010.
  • Minulost a současnost Prahy 10. Praha: Obvodní výbor KSČ 1980, s. 38, 46-47.
  • ŠTĚPÁNEK, Ladislav, Vývoj pražských nouzových kolonií a život jejich obyvatel. In: František Holec (ed.), Pražský sborník historický XI. Praha: Panorama 1979, s. 139-151.
  • VIKTORÍNOVÁ, Jana, Proměny pražské periferie. Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách. Diplomová práce, Ústav etnologie, FF UK, 2010, s. 23.
  • VÝRUT, Karel, Kapitoly z pražské historie. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov 2001, s. 88-89, 163, 212.

Internetové zdroje

  • ARCIMOVIČOVÁ, Jana, Karel Ladislav Kukla. Sedlčanský rodák, pražský spisovatel. Městské muzeum Sedlčany [online]. Dostupný na WWW. [vyšlo nedat.; cit. 11. 9. 2014].
  • ČAPEK, Karel: Na Rafandě. Lidové noviny 33, 1925, č. 195 (19. 4.), s. 1-2. Dostupný na WWW. [cit. 11. 9. 2014].
  • Nouzová kolonie (Jaroslav Řehoř, 2007). Dostupný na WWW. [vyšlo 20. 9. 2011; cit. 11. 9. 2014].
  • Oddělení koncepce a rozvoje MČ Praha 10, Rozvaha a podněty pro území MČ Praha 10 ke zpracování nového územního plánu Prahy, tzv. „Metropolitního plánu“. Městská část Praha 10 [online]. Dostupný na WWW. [vyšlo v září 2013; cit. 11. 9. 2014].
  • Osvobození Prahy. Filmová místa.cz. Dostupný na WWW. [vyšlo nedat.; cit. 11. 9. 2014].

Citovaná filmová díla

  • Obecná škola (Jan Svěrák, 1991), Falešná kočička (Vladimír Slavínský, 1937), Osvobození Prahy (Otakar Vávra, 1975).
  • 1
    Dagmar Klímová, Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848-1939. Praha: Academia 1981, s. 154.
  • 2
    Ladislav Štěpánek, Vývoj pražských nouzových kolonií a život jejich obyvatel. In: František Holec (ed.), Pražský sborník historický XI. Praha: Panorama 1979, s. 139-151.
  • 3
    Tamtéž.
  • 4
    V roce 1930 bylo zaznamenáno na území Prahy 61 kolonií, z toho 26 obsahovalo více než 20 domků. Stanislav Holubec, Lidé periferie – Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. Plzeň: Západočeská univerzita 2009, s. 135.
  • 5
    Karel Čapek: Na Rafandě. Lidové noviny 33, 1925, č. 195 (19. 4.), s. 1-2. WWW; [cit. 11. 9. 2014].
  • 6
    Ladislav Štěpánek, Vývoj pražských nouzových kolonií a život jejich obyvatel. In: František Holec (ed.), Pražský sborník historický XI. Praha: Panorama 1979, s. 139-151.
  • 7
    Pavel Augusta (ed.), Kniha o Praze 10. Praha: MILPO 1997, s. 95, 97.
  • 8
    Karel Ladislav Kukla, Pražské bahno. Praha: Svoboda 1992, s. 72. In: Stanislav Holubec, Lidé periferie – Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. Plzeň: Západočeská univerzita 2009, s. 137.
  • 9
    Jana Arcimovičová, Karel Ladislav Kukla. Sedlčanský rodák, pražský spisovatel. Městské muzeum Sedlčany [online]. Dostupný na WWW. [vyšlo nedat.; cit. 11. 9. 2014].
  • 10
    Falešná kočička (Vladimír Slavínský, 1937).
  • 11
    Jana Viktorínová, Proměny pražské periferie. Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách. Diplomová práce, Ústav etnologie, FF UK, 2010, s. 27-29.
  • 12
    Tamtéž.
  • 13
    Jana Viktorínová, Proměny pražské periferie. Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách. Diplomová práce, Ústav etnologie, FF UK, 2010, s. 17.
  • 14
    Osvobození Prahy. Filmová místa.cz. Dostupný na WWW. [vyšlo nedat.; cit. 11. 9. 2014].
  • 15
    Jana Viktorínová, Proměny pražské periferie. Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách. Diplomová práce, Ústav etnologie, FF UK, 2010, s. 49.
  • 16
    Obecná škola (Jan Svěrák, 1991).
  • 17
    Jana Viktorínová, Proměny pražské periferie. Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách. Diplomová práce, Ústav etnologie, FF UK, 2010, s. 23.
  • 18
    Tamtéž.
  • 19
    Nouzová kolonie (Jaroslav Řehoř, 2007). Dostupný na WWW. [vyšlo 20. 9. 2011; cit. 11. 9. 2014].
  • 20
    Jana Viktorínová, Proměny pražské periferie. Bývalá nouzová kolonie Na Slatinách. Diplomová práce, Ústav etnologie, FF UK, 2010, s. 41-45.
  • 21
    Tamtéž.
  • 22
    Oddělení koncepce a rozvoje MČ Praha 10, Rozvaha a podněty pro území MČ Praha 10 ke zpracování nového územního plánu Prahy, tzv. „Metropolitního plánu“. Městská část Praha 10 [online]. Dostupný na WWW. [vyšlo v září 2013; cit. 11. 9. 2014]