Zavřené brány velké továrny přímo naproti zastávce pro mě byly velkou neznámou do té doby, než jsem objevila, že toto slovo bývá často vyryté na tužkách a pastelkách. Po tomto objevu jsem sama sebe sebejistě přesvědčila o tom, že je to bývalá továrna na tužky, a dlouho dobu jsem si s touto jednoduchou, ale naprosto mylnou odpovědí při míjenívršovické zastávky vystačila.

Že se pravda skrývá jinde, jsem se dozvěděla až mnohem později – a najednou se mi zdá až nepochopitelné, jak dlouho jsem si za svou verzí s výrobou tužek Koh-i- noor dokázala stát. Pro pozornějšího pozorovatele jsou totiž pozůstatky slávy vršovické továrny stále k vidění na fasádě nad vstupní branou v podobě vybledlé malby, která s výrobou s pastelek nic společného nemá. Pro ty méně pozorné, mezi něž prokazatelně patřím, je třeba přesunout se v čase zpět o více než století, do roku 1907, kdy byly Vršovice u Prahy slavnostně povýšeny Františkem Josefem II. na město a zároveň do doby, kdy byla vršovická továrna založena jistým panem Waldesem.

A k čemu že tedy továrna sloužila? Nejprve se zde vyráběla drobná kovová galanterie – tím nejznámějším vývozním artiklem se staly patentky, ale vyráběly se zde například také špendlíky, vlásničky, nýtovací knoflíky, přezky nebo zdrhovadla, kterým dnes už nikdo neřekne jinak než zipy.

Historie Jindřicha Waldesy, posléze jednoho z nejslavnějších vršovických podnikatelů, sahá však ještě o pět let dále, kdy se svým společníkem, zručným mechanikem Hynkem Pucem založil maličkou firmu na výrobu tehdy módních manžetových a stiskacích knoflíčků Waldes a spol. v Karlíně. Výroba těchto patentek vyžadovala náročnou ruční montáž. Během prvních let fungování firmy se však vynalézavému Pucovi podařilo zkonstruovat automatický stroj, který při výrobě patentky nahradil práci hned několika dělníků – tzv. zakládačku. A právě díky výkonné zakládačce, která zároveň výrazně snížila náklady na výrobu, firma snadno porazila veškerou svou konkurenci a jejím hlavním artiklem se patentní knoflík, později zvaný Koh-i- noor.

Po přesunu z Karlína do Vršovic začala firma růst a expandovat nejprve do Evropy a posléze do celého světa. A z vršovické továrny, které se mezi vršovickými přezdívalo Waldeska, se před první světovou válkou stal nejen jeden z největších pražských podniků o šesti stech zaměstnancích, ale také nejmodernější továrna v Evropě.

Vedle běžných drobných kovových artiklů, jejichž se Waldeska stala největší výrobcem na světě, se zde s kovem začalo také experimentovat. Právě ve Vršovicích vynalezli například moderní pomůcky k pletení, jakými byly aerodynamické jehly, jež dodávali do Prvního pražského pánského pletařského klubu, nebo třeba cigaretové dutinky k ochraně před nikotinem. I během první světové války firma zažívala velký rozkvět – především proto, že Waldes byl v každém ohledu skvělý obchodník a držel krok s dobou, a tak se továrna v těchto letech se přeorientovala na válečnou výrobu a vyvážela například náplně granátů, přilby nebo zásobníky.

Ale zpátky k neobvyklému názvu Koh-I-Noor – přezdívce se dostalo nejprve patentce, pro kterou se stala továrna světoznámá. Název pochází z perštiny a prvním nositelem tohoto jména byl největší diamant na světě, jež byl objeven v Indii perskými dobyvateli, kteří byli ohromeni jeho září – není proto náhodou, že v překladu název znamená „hora světla“. Podle staroindické pověsti byl však tento drahokam umístěn také v oku jednoho z bohů – a právě toto pro knoflíky neobvyklé umístění se stalo pověstné i pro vršovickou patentku, která se později dostala do loga továrny. Inspiraci pro tuto hravou kompozici prý Jindřich Waldes získal na zaoceánském parníku během jedné z pracovních cest, když si jedna z mladých cestujících žertovně přiložila reklamní vzorek zvětšeného patentního knoflíku k oku místo monoklu. Dívku si obchodník vyfotografoval a poprosil své blízké přátele malíře Františka Kupku a Vojtěcha Pressiga, aby podle fotografie vytvořili olejomalbu pro propagační účely firmy. Do té doby byl jako reklamní značka používán obrázek patentky s vyraženými písmeny K-I- N, a proto se dívce s patentkou místo oka, která se stala tváří reklamní kampaně Koh-i-nooru začalo přezdívat „Miss Kin“. Miss Kin se později dostala do loga továrny, kterým zůstala dodnes – a aby nezestárla, upravoval se jí účes podle módy. A zobrazení Miss Kin s patentkovým okem můžete i dnes zahlédnout na zdech továrny, když vyhlédnete při jízdě tramvají ze zastávky Koh-i-noor na Moskevskou z okna a vzhlédnete vzhůru na tovární štít.

Okolnosti přejmenování firmy nebyly, na rozdíl od pojmenování patentky, tak prozaické. Tím hlavním důvodem ke změně názvu byly důsledky v té době probíhající druhé světové války. Waldes byl židovského původu a nechat továrnu nést jeho jméno by znamenalo záhubu – přejmenování na Koh-i- noor a zvolení dívky s patentkou místo oka do loga pro něj bylonejlepší možnou volbou. I tak druhá světová válka rozkvět tovární výroby přerušila. Ačkoliv svou rodinu Waldesa odvezl do Ameriky, sám se vrátil zpět do Prahy, kde začal vydávat ilegální časopis V boj. V roce 1939 byl továrník zatčen gestapem, obviněn z protiněmecké činnosti a poslán do koncentračního tábora. Díky obrovskému jmění, které za roky působení na světovém trhu nashromáždil, se však jeho rodině podařilo Waldesu z koncentračního tábora vykoupit – údajně za částku 8 milion korun. Cestu za rodinou do Ameriky však nepřežil, zemřel za záhadných okolností při plavbě z Havany… Tovární výroba Waldesky však byla již natolik zaběhnutá, že i přes nepříznivé podmínky válku ustála a pokračuje v ní nepřetržitě až dodnes.

Pro uzavření malého vhledu do historie městské části a jednoho z jejích nejznámějších podnikatelů je potřeba napsat ještě pár řádků. Jindřich Waldes se díky úspěchu v tovární výrobě zasadil také o celkový rozvoj Vršovic v první polovině dvacátých let. Podporoval sport (vůbec první hřiště AFK Vršovice bylo na pozemku přímo za továrnou), byl mecenášem vršovických spolků a škol, podporoval výstavbu Vršovic i zavedení tramvajové dopravy v této čtvrti. Zároveň byl také vášnivý sběratel a v roce 1916 založil Vršovické muzeum šatních knoflíků a spínadel. To nejprve zabíralo pouze jeden ze sálů v továrně, ale když se sbírka rozrostla, přesunulo se na náměstí Svatopluka Čecha do pozdně secesního domu, jež zrekonstruoval pro potřeby muzea (projekt Zdeňka Pštrosse a Josefa Fanty) a jehož vstupní portál zdobí alegorické sousoší znázorňující vědu (autor Čeněk Vosmík). Posláním muzea bylo sloužit pro „pro bádání o šatních spínadlech po stránce historické, umělecké-průmyslové a technologické“ především z toho důvodu, že jim podle slov pana Waldesy dosud nikdo nevěnoval zaslouženou pozornost. Muzeum shromažďovalo exponáty od pravěkých jehlic a zlatých gotických spon po renesanční či secesní módní doplňky nebo například lidové kroje a součástí byla také velká odborná knihovna s archivem fotografií a diapozitivů. O tom, že Waldes nebral svou sbírkotvornou činnost lehkou váhu, svědčí i zastoupení významných osobností v radě muzea, do níž patřili například sochař Josef.Václav Myslbek, profesor a historik umění Václav Vilém Štech nebo etnograf Jan Koula. V neposlední řadě byl Waldes také znalcem a mecenášem umění, a vedle vydávání čtvrtletních Zpráv z Waldesova muzea, kde otiskoval odborné články historiků umění a výtvarníků, založil také jednu z největších soukromých obrazáren, kde byla zastoupena především tvorba Františka Kupky, Vojtěcha Preissiga a Mikuláše Alše. Po válce a smrti továrníka byla sbírka, stejně jako továrna, znárodněna a Waldesovo muzeum zavřeno. Část obrazové sbírky se podařilo získat do Národní galerie, a i přes žádost Waldesovy rodiny v roce 1999 o navrácení děl zde část sbírky stále zůstává – a druhou část rodina za 101 milionů odkoupila zpět. Sbírka knoflíků byla z velké části přesunuta do Uměleckoprůmyslové muzea.

A továrna na tužky s vyrytým názvem Koh-i- noor? To je naprosto jiný příběh, pro jehož historii je potřeba zajet do Českých Budějovic. Tam vás prý před továrnou KOH-I- NOOR Hardmuth udeří do nosu povědomá, kterou máme spojenou se základní školou – vůně grafitové tuhy v dřevěném pouzdře legendární žluté tužky…

Seznam použité literatury

  • Josef Hrubeš, Eva Hrubešová, Pražské domy vyprávějí… Praha: Academia 2000, s.125.
  • Jindřich Noll, Poznámky k vývoji Vršovic 1876-1918. In: Buříval Zdislav, Staletá Praha VIII., Praha: Orbis 1977, s. 157 – 175.
  • Karel Výrut, Příběhy z kronik pražského předměstí. Praha: Gratis 2002, s. 42. (J. Waldes)
  • Karel Výrut, Kapitoly pražské historie. Pelhřimov: Nová tiskárna 2001, s. 12, 61, 64. (Vršovice, Waldesovo muzeum, Rozvoj průmyslu)
  • Lukáš Beran – Vladislava Valchářová (eds.), Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy, Praha: VCPD 2005.
  • Petr Cincibuch, Petr Kratochvíl, Alexandra Křížová, Klára Mezihoráková, Vladimír Šlapeta, Ludmila Vachtová, Pavel Vlček a Petr Krejčí (ed.), Slavné stavby Prahy 10. Praha: Foibos 2009.